Popis
Snad se na mě komeniologové nebudou zlobit, jak jsem s původní předlohou naložil. Ano, z Labyrintu vycházím, ráj srdce nalézám, ale trošku jsem si s tím pohrál. Musel jsem. Komenského alegorie je černobílá tak, že už nemůže být černobílejší. Dobří jsou tu, zlí tam, pravda vlevo, klam vpravo, andělé tady, démoni támhle. Kdo jsem, abych kritizoval učitele národů? Nekritizuji. Jen po svém vyslovuji, co Komenský sám nahlédl později. Člověk je „nejvznešenější“, ale i „nejpodivnější“ tvor všeho stvoření. Schopný lidského i nelidského. A má-li lidské (z)vítězit, musí se cosi zásadního stát – v samotném srdci člověka. Když Komenský psal Labyrint, byl ještě mladý. Těsně po Bílé hoře si prožil peklo. Přišel o domov, o knihy, o střechu nad hlavou, o svou ženu Magdalenu, „klenot po Pánu Bohu nejvzácnější“, jak jí říkával, a nakonec přišel i o své děti. Tedy o všechno. V reakci na tyto události píše právě Labyrint. Není divu, že vidí všechno černě tu, a bíle tam. Lidská povaha je ale složitá. Je tady i tam. Komenský to časem zjistí. Na sklonku života, ve své fascinující Poradě o nápravě věcí lidských, říká, že každému člověku hrozí, že „upadne v nečlověka“. Můj Labyrint upgrade je skromným pokusem jinotajně odtajnit podstatu člověčenství, jak by o ní asi mluvil „pozdní“ Komenský. Přiznávám, že stále hledám, často bloudím. Pokud jsem úplně zabloudil, zachraňte mě.