Popis
Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí "vyspělé" demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako "nezralé děti" postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby "dohonili" Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě.Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl.Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů.Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus "vzpomenout" jako na to, čím – navzdory teroru, který jej provázel – ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a komunismus chápat jako – řečeno slovy V. Bělohradského – jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality.Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti.Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl – na Západě již uskutečněný – ideál demokracie, svobody a samozřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje.Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky.Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem "Muzeum komunismu" v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše.
